Na sobotu 14. září pozvala Zlatka Sanyz STOBí šlápoty k sobě na Hanou, komkrétně do Náměště. A kdo zná Zlatku, chápe, proč tato reportáž nemůže mít jiný název.

Jiřinka mě a Stáňu – a samozřejmě i Betynku – dovezla na Hanou už den předem. Přespaly jsme v kempu v Mohelnici, a tak jsme se ráno mohly u nádraží v Náměšti objevit jako první.

Jiřinčino autíčko záhy zelo prázdnotou, i Betynka už opustila svůj pojízdný drátěný domeček.

Profesionální deformace: Stáňa jako učitelka, byť už v důchodu, si musela sednout jako dozor k dětskému hřišti, i když žádné děti, na které by musela dávat pozor, v dohledu nebyly.

Jiřinka se zatím bavila s Betynkou.

Za chvilku přišla Zlatka s oběma vlčky – a to už začala ta pravá psí debata.

Nakonec vlak přivezl partu od Ostravy, Olomouce a Hradce.

Dokonce i malá lemurka Ňuňu dorazila mezi nás. Víceučelový snímek dále u dolního okraje zobrazuje kousek kalíšku s nezbytným přípitkem na přivítanou a v levé ruce velké lemury Sifaky rebarborovýkoláč od Muriel. Zlatko, promiň, na tvoji výtečnou povidlovou buchtu jsem se vrhla a zblajzla jsem ji dřív, než jsem si stačila uvědomit, že bych ji také měla zdokumentovat. Po tvém pečivu se zaprášilo, a tak jsem ho bohužel ani na jednom snímku zachycený nenašla.

Reklamní foto marketingové společnosti Sifaka, sro: Hubněte se STOBem – za chvilku se budete moci za stromem převlékat! Jako Jiřinka.

STOBačky vyrazily do akce, že by se ani před Rychlými šípy nemusely stydět...

První zastávka byla u hradu, údajně ze 13. století. Zbyly z něho už jen v terénu sotva znatelné pozůstatky hradních příkopů a sem tam zbytky zdiva v podobě hromádky kamení. Ruiny hradu zde stály ještě v 18. století, místní je však postupně rozebrali na stavební kámen. Tři sochy uprostřed zříceniny představují Jana Lucemburského, starostu obce a místního faráře. Byly zde letos postaveny na paměť výročí 700 let od povýšení vsi Náměště králem Janem Lucemburským na trhovní městečko.

Na kraji obce našim čtyřnohým průvodcům záviděl jejich dlouhou procházku hlídač za plotem.

A pak už jsme se ponořili do zeleně. Lidé i vlci.

A lemuři samozřejmě také.

V hlavní roli tentokrát však vystupovali Zlatčini vlčci.

Pitný režim na výletě je důležítý i pro psy.

Tady kdysi býval hustý les.

V důsledku kalamity se však stromy proměnily v hradbu z kulatin.

Šli jsme opravdu ve stopách vlků. Betynka by ráda i přidala do kroku, ale poslušně se stále otáčela po své paničce, aby jí nezmizela z dohledu.

Tady se mi podařilo všechny předběhnout a konečně vyfotit celou naši skupinu.

Na vrcholu stoupání les zřídl a cíl byl nadosah. Místu se říká Příhon nebo též Švédské šance.

Ani archeologický průzkum nedokázal určit, zda čtyřúhelníkové valy (v odborné mluvě nazývané německým výrazem Viereckschanze) v lese jsou pozůstatkem po keltské svatyni, která je dodnes příznivci keltské kultury uctívána, jak dokazuje květinová výzdoba v trávě, nebo se jedná o zbytky švédského opevnění z dob třicetileté války.

Každopádně na místě byl v roce 1999 vztyčen novodobýmenhir. Obelisk je vysoký 4 metry a je výrazným prvkem tohoto hezkého zákoutí.

V dohledu od něj se nachází přístřeší pro unavené poutníky, kde jsme si s potěšením odpočinuli a dali si svačinku.

A samozřejmě i něco k pití.

Zatímco vlčci odpočívali a sledovali, co má kdo dobrého k jídlu, ...

... Jiřinka využila volné chvilky k potrénování Betynky v poslušnosti.

Před odchodem nám ochotná slečna udělala společnou fotku u obelisku.

A pak už jsme se pustili z kopce dolů zpátky k Náměšti.

Psi v družné spolupráci zkoumali na cestě kdejaké..., ehm, kdejaký pachově zajímavý předmět.

Lemuři tak dobrý čich nemají, takže našli houby. Sifaka vyfotila tuto pastvu pro oči, tak nezajímavou pro psí čumáčky.

Počasí nám Zlatka zajistila přímo luxusní.

Vraceli jsme se po té samé lesní silničce, kterou jsme šli nahoru.

Betynka a její mladý nápadník Gory.

Digo zatím věnoval pozornost jiné dámě – své paničce Zlatce.

Tady už jdou Gory a Digo zase spořádaně vedle sebe, Betynka provádí průzkum terénu vpředu.

A ještě jeden snímek vlčí mámy Zlatky a její smečky.

Druhá psí máma Jiřinka dávala Betynce kázání. Pozornějšího posluchače aby pohledal.

Vzácný pohled – zase jednou se mi podařilo vzít skupinku zepředu.

Alejí jsme vstoupili do kruhového parku, obklopujícího zámek v jeho středu. Lipové stromořadí původně vroubilo všechny čtyři přístupové cesty, rozbíhající se do čtyř světových stran.

Zámek v Náměšti na Hané patří svým pojetím s francouzskými vlivy ke skvostům raně klasicistní architektury druhé poloviny 18. století. Bez podstatnějších úprav se v nezměněné podobě zachoval dodnes a je chráněn jako kulturní památka České republiky. Na stavbu tohoto panského sídla, v Náměšti třetího v pořadí, byla použita mimo jiné i část kamenů z nedaleké hradní zříceniny.

V zámeckém parku lze nalézt nádherná zákoutí. V roce 1925 byly realizovány jeho poslední zásadní úpravy, kdy byl doplněn o další drobné stavby a ohraničen zděným plotem s kovanou mříží. Svojí dispozicí se zámecký park řadí k nejvýznamnějším objektům tohoto typu na Moravě.

Parkem jsme prošli až ke schodišti na východní straně zámku, kde jsou rozmístěny barokní sochy alegorií čtyř ročních období. Prostory zámku a jeho okolí jsou oblíbeným místem pro svatby. Jedna se konala i v době naší návštěvy, a tak jsme si o moc blíž netroufali. Pod schody je jezírko a bazén, které ssde byly vybudovány při výše zmíněných úpravách začátkem minulého století.

V parku bylo hezky a příjemně, a tak není divu, že jsme se zde na chvíli zastavili na přátelský pokec.

Dokonce i vlčci mi zapózovali.

Času bylo dost i na Zlatčin výklad. V Náměšti jsou vlastně zámky dva, my jsme viděli ten horní. Takzvaný dolní zámek stojí přímo v obci na místě původní gotické tvrze. Ta byla pravděpodobně ještě starší než hrad, u kterého jsme se zastavili, a sloužila jako rodové sídlo zemanů z Náměště. V polovině 16. století byla přebudována do podoby menšího renesančního zámku, později se z něj stala sladovna.

Jenže na vlčcích bylo vidět, že je exkurs do historie nezajímá a už by se rádi zase hnuli z místa. Vyhověli jsme jim a vydali jsme se dál.

Psi samozřejmě vyrazili v první řadě, a teprve za nimi my ostatní – důkaz, že jsme opravdu šli vlčí stopou a název reportáže odpovídá realitě.

Ještě jeden psí snímek.

To už jsme vyšli ze zámeckého areálu a mohli jsme se kochat pohledem na rozkvetlé kytičky podél ulice.

Moravské předzahrádky jsou svou úpravností pověstné.

Zlatka nám zajistila posezení na zahrádce nedaleké pizzerie.

Zde vidíte další zvíře, které se účastnilo naší výpravy. Sova na mojí tašce bedlivě sledovala servírku, zapisující si naši objednávku.

Nechyběla v ní ani tradiční kávová tečka.

Jiřinka si před dlouhou cestou za volantem dala i pořádné jídlo.

Zatímco my jsme si lebedili na lavičkách, vlčci se uložili na zem kolem Zlatky.

A Betynka koukala mlsně na Jiřinčin talíř.

I když jsem tu měla pro fotografování volné pole působnosti, protože vlčci leželi klidně a nerejdili kolem jako splašení, kvůli tmě se mi moc snímků nepovedlo. Ale něco jsem přece vybrala: Gory.

A tady je Digo.

Jiřinka se Stáňou a hradeckými děvčaty odjela autem směr Praha. A já jsem nakonec při čekání na Zlatčina manžela, který se nabídl, že nás odveze do Olomouce, neodolala a dala jsem si zmrzlinu.

Ochotný Jarek přijel zanedlouho.

Vlčci se s ním nadšeně vítali.

Poslední polibek na rozloučenou pochopitelně neunikl Siface, která čest své dosud nezletilé Ňuńu bedlivě střežila. Co si to ten mladé haluzék chce lajsnót...?!

Sifaka rychle popadla malou lemurku a zbývající šlápotky vyjely s Jarkem směr Olomouc.

Na závěr obrázek stylového dárečku od Zlatky, který jsme všichni dostali. Aspoň něco, když s buchtami se mi to nepovedlo...

Zlatko, díky za zorganizování tohoto milého setkání a doufám, že se zase brzo uvidíme.